Katedrála sv. Václava, zvaná také dóm sv. Václava, je sídlem olomoucké římskokatolické arcidiecéze. Původně románská bazilika z první poloviny 12. století byla počátkem 13. století přestavěna v románsko-gotickém slohu. Koncem 19. století chrám prodělal radikální přestavbu v novogotickém stylu, která mu dala současnou podobu. Katedrála patří od roku 1995 mezi národní kulturní památky. Její více než 100 metrů vysoká věž je druhou nejvyšší v České republice (po té v Plzni). Ve věži visí zvon Václav, který je největší na Moravě a druhý největší v Česku.

Bývalý premonstrátský klášter v Olomouci je známý i pod názvem Klášterní Hradisko nebo Hradiště. Podle jedné z pověstí zde český kníže Břetislav vybudoval v roce 1030 hrad poté, co ze svinibrodského kláštera unesl Jitku. Již v roce 1077 dorazila benediktinská kolonie, aby zde vybudovala klášter na počest Spasitele a svatého prvomučedníka Štěpána. Klášter byl vysvěcen o rok později biskupem Janem. Benediktini byli vyhnáni a na jejich místo byl uveden řád premonstrátů. Na počátku 19. století zde vznikla vojenská nemocnice, jež funguje dodnes.

Svatý Kopeček spatřil světlo světa v roce 1632, kdy zde nechal olomoucký měšťan a obchodník s vínem Jan Andrýsek postavit mariánskou kapli. Tu však už v roce 1654 zničila švédská vojska. Zásluhou kláštera byla vzápětí obnovena a přestavěna na kostel, k němuž byla po roce 1712 přistavěna boční křídla a další objekty. Zdejší chrám Navštívení Panny Marie se stal postupně cílem procesí ze širokého okolí. Svatý Kopeček se časem proměnil ve středisko celé oblasti, neboť tady v roce 1784 vznikla škola a o rok později zde byla zřízena nová farnost. V květnu 2015 byl při slavnostní mši celebrované sekretářem papeže sv. Jana Pavla II. Stanisławem kardinálem Dziwiszem uložen poblíž hrobu sv. Viktora relikviář s papežovou krví.

Odsvěcený kostel z let 1872 až 1875 byl vystavěn v novogotickém slohu. Stavbu financoval baron Fr. Klein. Někdy se mu říká německý, protože sloužil převážně německým dělníkům železáren. Po odsunu německého obyvatelstva ztratil kostel význam a v 50. letech 20. století začal sloužit jako sklad. Po roce 1989 byl objekt vrácen církvi. V roce 2006 jej od církve získala obec Štěpánov, která zde pořádá svatby a kulturní akce.

Bývalý hrad Mírov byl coby věznice používán od roku 1760. Patřil a stále patří mezi věznice, do kterých jsou internováni vězni odsouzení k dlouhotrvajícím trestům anebo na doživotí. Za nacistické okupace zároveň sloužil jako vězeňský ústav pro pacienty s plicními nemocemi. Po roce 1945 zde pykali nejen zločinci, ale i nacisté a představitelé protektorátního režimu. Za komunismu šlo o místo, kam byli internováni „nepřátelé socialistického lidu“, například bývalí piloti RAF, respektive političtí vězni anebo nepohodlní důstojníci. Šlo totiž o pracovní tábor. Jedním z nejslavnějších vězňů byl Jiří Kajínek, který dokázal z přísně střežené káznice v roce 2000 uprchnout. Dopaden byl až po několika týdnech. Spolu s ním měl utéct i vrah Martin Vlasák, ten se však zalekl střelby a vrátil se do cely.

Vápenec se u Vitošova těžil pravděpodobně už v 15. století. Velkotěžba však byla zahájena v roce 1872, kdy byla do provozu uvedena i pec na pálení vápna. Od roku 1992 je lom ve vlastnictví soukromé společnosti a je i nadále v provozu.

Pomník se nachází přímo u nádraží a připomíná zdejšího cestovatele a dobrodruha Jana Eskymo Welzla. Na zkušenou se do světa vydal v 16 letech. Putoval pěšky přes Vídeň a Janov a prošel celý Balkán. Poté odešel do Hamburku, nalodil se na zámořský parník, kde pracoval jako topič a strojník. Po této zkušenosti se dostal na stavbu transsibiřské magistrály a rozhodl se, že projde napříč Sibiří až k Severnímu ledovému oceánu. Usadil se na Arktidě, kde lovil medvědy a kromě prodeje kožešin se živil jako řemeslník. Se smečkou eskymáckých psů rozvážel po zaledněné Arktidě poštu a zboží. Několikrát navštívil Aljašku, projel Yukon a peřeje White Horse či Five Fingers. Na Novosibiřských ostrovech se stal náčelníkem a nejvyšším soudcem. Později, při své další výpravě, ztroskotal u Seattlu a byl vyhoštěn zpět do Evropy. To ho však od cestování neodradilo a vydal se zpět na sever. Skončil však v Dawson City na kanadsko-americké hranici. K Eskymákům na Novou Sibiř se již nedostal. Začal pracovat pro železniční a paroplavební společnost. Zemřel 19. září 1948 ve věku 80 let, pohřben je v Dawson City.

U koridoru nedaleko zastávky Lupěné je na trase bývalé železnice možné volně si prohlédnout škodováckou parní lokomotivu řady 317 z roku 1950. Později k ní přibyl vodní jeřáb z nádraží v Ústí nad Orlicí a služební vagon. Ke skanzenu patří také původní železniční mosty, kamenné milníky i nádražní domky. Spojnicí je cyklostezka na starém železničním tělese.

Při modernizaci tratě č. 001 po roce 2000 bylo v údolí Lukovského potoka a Moravské Sázavy přetrasováno několikero železničních úseků s již nevyhovujícími traťovými poměry. Optimalizace sice přinesla zvýšení rychlosti, ale zároveň stála za zánikem té staré. Koleje byly vytrhány, nicméně základ pro výstavbu cyklostezek zůstal.

Empírový památník dostavění železniční tratě z Olomouce do Prahy vyrostl v roce 1847 nad Hoštejnem na nejvyšším bodě zříceniny hradu.

Klášter augustiniánů vznikl ve 13. století. Vystavět ho nechal majitel moravskotřebovského panství Boreš z Rýzmburka. Během husitských válek byl však zpustošen a od roku 1550 zůstal opuštěný. Dnes zde spatříte relikty zdí klášterního kostela s gotickými okny s kružbovým ostěním a přilehlou dřevěnou zvonicí. Vstup je volný.

Poldr Žichlínek je největší suchý poldr na území České republiky. Najdete ho na soutoku Moravské Sázavy a Lukovského potoka, jižně od Žichlínku. Jeho hlavním úkolem je zadržet povodňové vody a snížit kulminační průtok stoleté povodně, čímž chrání města Litovel a Olomouc. Plocha zátopy je 166 hektarů. Retenční prostor nádrže činí 5,9 milionu kubíků.

Jde o věž z původně rozsáhlého barokního zámku rodu Lichtenštejnů, součástí objektu jsou i nemalé sklepy. O stavbě velkého zámku bylo rozhodnuto v roce 1698. Objekt měl tvar písmene H, v každém patře bylo 14 velkých sálů a další menší místnosti, průčelí zámku bylo čtyřpatrové a v každém rohu stála třípatrová věž. Okolí zámku bylo změněno v rozsáhlý park. Stavba byla dokončena v roce 1712. Už o dva roky později ale částečně vyhořel. V roce 1756 bylo rozhodnuto o zbourání, zbylá věž byla znovu opravena po návštěvě knížete Aloise v roce 1802. Zámecká věž byla nedávno zčásti opravena a vyčištěna, má novou střechu, omítku i okna. Je v soukromém vlastnictví.

Depo a výtopna v České Třebové fungují od zahájení provozu železnice, tedy od roku 1845. Areál byl několikrát přestavěn. Za zmínku stojí nálet v roce 1944, který celé depo silně poškodil. Současnou podobu získalo v roce 1958. Areál je v majetku Českých drah, které zde deponují především stejnosměrné elektrické lokomotivy, motorové lokomotivy a jednotky atd.

Rozhledna Andrlův chlum se nalézá na stejnojmenném kopci nad Ústím nad Orlicí. Stojí na místě, kde se už dříve tyčily dvě vyhlídkové věže, první mezi lety 1905 a 1918, druhá od roku 1943 do roku 1954. Nová telekomunikační věž s rozhlednou se nad Ústím nad Orlicí vypíná od roku 1996. Celková výška věže je 49,4 metru, vyhlídková plošina se nachází ve výšce 34,6 metru.

První výslovná zmínka o hradě je z roku 1483. V roce 1506 koupil hrad a celé panství Vilém z Pernštejna. Jeho začleněním do rozsáhlého pernštejnského východočeského dominia pozbyl hrad rezidenční funkce, byl záměrně pobořen a pustl. V roce 1544 prodal Jan IV. z Pernštejna zmenšené brandýské panství Bohuši Kostkovi z Postupic. Ten hrad upravil k obývání, ale brzy po roce 1553 začal s výstavbou nového zámku ve městě a na hradě již dále nesídlil. Po jeho smrti objekt připadl vdově Libuši z Lomnice. Ta jej později odkázala Janu staršímu ze Žerotína. Od poloviny 16. století se hrad nevyužíval.

Choceňský tunel byl nejstarším železničním tunelem na našem území a ležel v trase Olomoucko-pražské státní dráhy. Ražen byl přes skálu, stavba trvala od března 1843 do roku 1845, kdy byl na dráze zahájen provoz. Dlouhý byl bezmála 266 metrů. Dodejme, že projekt vypracoval Jan Perner, na výstavbě se podílely firmy Vojtěcha Lanny staršího a bratří Kleinů. Svému účelu objekt sloužil 100 let, po druhé světové válce ale musel být kvůli špatnému technickému stavu snesen. Náhradou zde vznikl hluboký zářez, dokončen byl v roce 1950. V letech 1950 až 1953 byl vyzděn betonovými obkladními zdmi s galeriemi vysokými šest metrů.

Na křížení železnice a silničního podjezdu v Pardubicích je možné najít kapli sv. Anny. Církevní památka se nachází v místech, kde od roku 1771 stála kamenná socha sv. Anny, k níž se konaly poutě. Kapli nechal vystavět v roce 1822 měšťan Václav Říha. V 19. století odtud startovaly vyhlášené parforsní hony (hony na jelena psí smečkou).